"Být šťastný nikdy nevýjde z módy." - Lilly Pulitzer

Procházka životem

Neděle v 22:48 | Kate
Den co den, se brodíme vlastními myšlenkami a vzpomínkami, které nás dokážou zabavit na dlouhé hodiny. Dokážou nás rozesmát i rozplakat a donutí nás k zamyšlení a myšlence, jak úžasné by bylo, prožít některé věci znovu. Znovu se setkat se zesnulými členy rodiny, znovu zažít ten pocit, když se vám podařilo ujet první metry na kole bez pomocných koleček. Znovu být natěšený malý prvňáček co dostal svou úplně první jedničku. Zažít znovu začátky nového vztahu i se vší tou nervozitou a trapnými chvilkami.
Projít se tak vlastním životem, prožít všechny emoce znovu a utříbit si, jak to vlastně tenkrát bylo… Jaké to bylo. Znovu se smát s kamarády nad trapnými vtípky a historkami. Znovu prožít atmosféru na koncertě nebo na svatbě sourozence. Prožít tak celý život znovu, bez všech těch lživých informací, které si váš mozek domyslel.
Vidím nekonečné cesty, kterými bych procházela. Opakovala si jednu vzpomínku za druhou a znovu a znovu si užívala přítomnost blízkých osob. Nejvíce poslední dobou myslím na začátky vztahu. Na kino, po kterém se neodvážil dát mi pusu. Na první večer a naklánějící se hlavu, které blábolila hlouposti a chtěla se probojovat k první puse. Na první rande a zpocené propletené ruce. Na vodní hladinu rybníka, která se čeřila, když jsme se bavili o oblíbených animácích. Na den, kdy jsme šli k jezeru, začalo pršet a my jsme celé odpoledne strávili na lavičce opření o sebe a byli fascinováni padající vodou, jako by to bylo poprvé, co ji vidíme. Když se usmál, chytl mě za ruce a poprvé řekl, že mě miluje…
Těmito končinami bych se dokázala procházet každý den.
 

Kdybych se mohla vrátit v čase

6. listopadu 2019 v 21:22 | Kate |  Témata týdne
Každý člověk dělá chyby a byť si je uvědomuje, je tak jednoduché svalit vinu na někoho jiného. Když přemýšlím nad vlastní minulostí, pokaždé mám nějakou výmluvu pro vlastní chování. Něco jako: "Kvůli té holky jsem tam šla…", "On může za to, že…". Vždycky za to někdo může a je jednoduché někoho obvinit. Mnohem horší je obvinit sami sebe. Nebo spíše je jednoduché být na někoho naštvaní, ale nechceme být naštvaní sami na sebe.
Za to, jaká jsem byla, jaká jsem teď a jaká budu, si můžu jenom já sama. Jedna věc je uvědomit si to. Druhá věc odpustit si to. Nemyslím si, že jsem udělala nějaké převratné chyby, které bych si nedokázala odpustit nebo se kterými bych nedokázala žít. Klasické chyby puberťáků, které dělá každý, ale ne každý je za ně na sebe pyšný.
Kdybych se mohla vrátit v čase, určitě bych udělala spoustu věcí jinak. Upřímně, v některých situacích bych se nejradši nakopala. Ale sama dobře vím, že by to nezměnilo to, jaká jsem teď. Nezměnilo by se to, že jsem stydlivá, že mi trvá strašně dlouho se s někým spřátelit, a přitom o sobě vím, že jsem dobrá kamarádka. Jsem vtipná a dá se na mě spolehnout. Jasně neudržím tajemství, ale to už je jen kapka v moři.
Kdybych se vrátila v čase, poradila bych sama sobě, abych nebyla tak upjatá, abych se nestarala, co si o mě druzí myslí, abych si prostě užívala a byla svá. Abych zkoušela nové věci, poznávala nové lidi a stále se vracela ke svým úžasným přátelům, kteří jsou nade vše.

Návod na podzimní depresi

27. října 2019 v 22:22 | Kate
Ne vždy se vám všechno daří a za 360 dny, kdy svou pozitivitou štvete ostatní, se skrývá pět, kdy máte chuť zahrabat se pod peřinu, hodně hluboko do všech polštářů, usnout a probudit se až na jaře. Takže tady máte recept, na tuhle úžasnou depresi s dodatkovým pláčem každý den!
1. Naplánujte si úžasný prodloužený víkend
2. Těšte se na něj celý týden
3. Zjistěte, že vám krachly plány, protože jste se s danými lidmi špatně pochopili
4. Buďte bezdůvodně naštvaní na celý svět
5. Ráno si vyslechněte, že vypadáte tlustě a nevejdete se do oblečení, které vám ještě před půl rokem bylo dobré
6. Brečte, hodně
7. Tajně si vyzkoušejte oblečení, abyste se ujistili, že se do něj pořád vejdete
8. Pohádejte se se všemi, které máte rádi
9. Dívejte se celý den na nakvašené obličeje všech okolo a přemýšlejte, proč jsou naštvaní na vás, když chcete být naštvaní vy na ně
10. Bezdůvodně brečte, lehněte si do postele a usněte u Přátel
11. Vzbuďte se na jaře
 


Ticho

22. října 2019 v 19:02 | Kate |  Témata týdne
Ve světě neustálého hluku, rachotu a hlasů miliónů lidí mluvících jeden přes druhého, je fajn si jen tak sednout, vypnout hlavu, zapomenout na všechno. Nemyslet na povinnosti a alespoň na malý okamžik si dovolit chovat se nezodpovědně. Být chvíli jen sám se sebou. Žádná televize v pozadí. Žádný blikající telefon oznamující nové zprávy. Chvíle samoty a ticha, které se může zdát ohlušující. Soustředit se na krásu přírody, která spočívá hlavně v barvách. Na slova knih, které se skrz stránky derou ven.
Na chvíli si užít všední den a udělat ho nevšedním.
Na chvíli se soustředit jen na sebe.
A na to dokonalé ticho.

"Ticho je nejkrásnější zvuk." - Henry Miller

Nedokonalosti

16. října 2019 v 22:34 | Kate |  Témata týdne
Znáte ten pocit, když se postavíte před zrcadlo, koukáte se na sebe, a vidíte všechny ty nedokonalosti, které byste nejradši skryli před celým světem? Co je vlastně za tím, že se nám tak přirozené věci nelíbí? A kdo určuje, co je dokonalé a co ne?
Znám ten pocit. Někdy stojím před zrcadlem a ať si zkusím jakékoli tričko, jakýkoli svetr, pořád vypadám příšerně. Pořád nevypadám tak, jak bych chtěla. Pořád nevypadám, jako ty krásné ženy z časopisů a reklam. Otázka zní: Je to dobře nebo špatně? Zkuste si představit svět, ve kterém by v reklamách byli normální, naprosto všední lidé, a ne jen vychrtlé holky, nad kterými strávili maskéři minimálně dvě hodiny, a chlapi, kteří netráví každý den ve fitku. Děti, které v dnešní době prakticky vyrůstají u televize, by měly mnohem lepší vzor toho, jak vypadají lidé, že každý jsme jiný a nevadí, když máme nějaké to kilo navíc, nebo když se ráno nestihneme namalovat.
Všichni jsme originální. Všichni jsme krásní. A nepotřebujeme se za nic skrývat proto, aby si toho někdo všimnul. Nedokonalosti k tomu patří. Jsou lidské a díky nim, jsme každý jiný, a přesto v něčem podobní - jsme jen lidé. Dokonalost je v naší nedokonalosti.
Neměly by se brát jako záležitost týkající se pouze zevnějšku. Lidé, kteří vás odsuzují za to, jak vypadáte, by se měli zamyslet nad vlastní nedokonalostí. Nad způsobem, jakým se chovají. Do jaké situace staví druhé. Jak jen nepatrný pohled nebo jediné slovo, dokáže člověka srazit k zemi a snížit mu sebevědomí.
Neměli bychom se tedy raději starat o to, abychom se k sobě chovali hezky než o to, jak vypadáme?

Škola volá?

14. října 2019 v 20:46 | Kate
Každý tam chodil. Někdo krátce, jiní déle. Každý na ni máme jiné vzpomínky. Pro někoho to bylo místo, kde mohl trávit hodiny s přáteli a o přestávkách zažívat nová dobrodružství a poznávat nové lidi. Pro někoho mučírna, kde ho nikdo neměl rád, kde si z něj dělali legraci a kde nechtěl být.
Mě škola na prvním stupni ohromně bavila. Hlavně protože když jsem byla ještě v mateřské škole, sestra si se mnou hrála na školu a učila mě číst, psát a počítat. Na prvním stupni jsem tak v některých věcech byla oproti ostatním napřed (do doby, než se začali ukazovat premianti třídy).
Druhý stupeň pro mě byl peklo. Což mi nějak došlo až později. Kolektiv, který se jen tvářil, jako úžasný a spolužáci, kteří se vlastně nikdy neměli rádi. A já, s mojí nejlepší kamarádkou, které jsme měly svůj svět. Být čtyři roky ve třídě, kde neustále jeden šikanoval druhého, a nakonec celá třída učitele, nebylo opravdu nic pro mě.
Zpětně se docela stydím za to, že jsem na ukončení 9. třídy brečela jak malá holka, že se mi po těch lidech bude stýskat.
Přišel nový školní rok. Nová škola a poprvé za 10 let jsem byla bez nejlepší kamarádky, odkázaná jen na cizí lidi. Ale obávala jsem se zbytečně. Nějak jsme si všichni padli do noty. Dokázali jsme se bavit, nikdo nebyl vyloženě odstrčený, všichni jsme se znali, někteří až moc dobře (v naší třídě, kam nás chodilo 31, vzniklo 5 párů!!! Spojler - do jednoho z nich taky patřím).
Až tam jsem si dokázala udělat dobré přátele a snad kamarády na celý život. I rok po maturitě jsme se dokázali sejít na oslavy narozenin a oslavit společně Nový rok. Tihle lidi mi opravdu neskutečně chybí. Mám pocit, že jsem je dostala jako odměnu za ty roky na základní škole, na které nevzpomínám v dobrém.
Mám je všechny moc ráda a strašně mi chybí. Už by to zase chtělo nějaké narozeniny ^_^

Poselství naděje

10. října 2019 v 18:25 | Kate
Je půl páté, sedím ve škole a zjišťuju nové nudné informace, které jsou mi v životě prakticky k ničemu, ale je fajn je znát pro případ, že bych chtěla udělat dojem na nějaké párty. Na přednášce se nás sešlo sedm, a já vím, že se za nikoho neschovám a budu muset odpovídat na otázky. Sedím a pozoruju, jak se venku stmívá, částečně tím, že se blíží večer, částečně blížící se bouřkou.
Přemýšlím, za jak dlouho nás asi propustí a jestli stíhám autobus, nebo budu muset víc jak hodinu čekat v dešti.
Venku se zableskne a následuje hrom. Je mi jasné, že suchá domů nedojdu. Konečně se ozvou slova, co chci slyšet. "Máte nějaké otázky? Pokud ne, uvidíme se za týden."
S radostí, že už nemusím sedět v učebně, a se strachem z toho, jaká spoušť mě venku čeká, vyrazím do tajných chodeb budovy, obcházím louži z rozlité kávy a dostávám se před hlavní vchod. K mému překvapení přestává pršet a zpoza budovy září sluneční paprsky. Prosvětlují koruny žloutnoucích stromů a rozzařují kapky deště na trávě a menších keřích.
A na druhé straně? Nádherná duha, zářící barvami. Takové malé poselství naděje, které prosvítí utrápený den. A tak jsem s krásným výhledem na barevný oblouk na obloze a malými kapičkami deště na tváří vyšla vstříc teplu domova.

Svět uvnitř mě

7. října 2019 v 22:17 | Kate |  Témata týdne
Rozhovory ve vlastní hlavě a spousta rozporných situací. Možná to není svět, ale určitě nějaké menší město. Jeden člověk přece nemůže mít tolik rozporuplných nálad, tolik různých myšlenek, tolik pocitů, týkajících se jedné věci, osoby, situace. Když nás někdo naštve a my prostě chceme být naštvaní, ale někdo nám našeptává, že bychom se s ním měli usmířit. Když si chceme koupit něco drahého a v hlavě se strhne válka, jestli se nám to opravdu hodí a jestli to opravdu potřebujeme.
Proč se nám v hlavě vždy nezrodí jen jedna myšlenka, ale hned celý roj, ve kterém si musíme vybrat, co je správné, nejlepší pro danou situaci a stejně nás pak hryžou myšlenky jako: Vybrala sis dobře? Jsi si tím jistá? Co když právě děláš velkou chybu?
Od malých rozhodnutí jako co si dát k snídani, přes objednávku v restauraci, volbu školy, výběr auta, nové práce nebo životního partnera.
Život by byl o tolik jednodušší, kdyby v naší hlavě žil jeden samotář, který by nám radil, co a jak dělat. A my místo něho máme uvnitř sebe celý svět.

Vztah "na dálku"

6. října 2019 v 21:45 | Kate
Znáte ten pocit, když zažíváte svůj první vztah a všechno je pro vás poprvé, všechno je krásné a je až neuvěřitelné, jak vaše tělo dokáže reagovat na druhého člověka. Jen na jeho přítomnost nebo letmý dotek ruky.
Někteří to zažili už na základní škole, někteří později a někteří to třeba ještě nezažili. Já jsem si taky musela pěkně počkat a ze všeho toho jsem byla pořádně zmatená. Hlavně teda z člověka, se kterým jsem tohle všechno prožívala, protože ani v nejdivočejších představách jsem si nás dva dohromady nedokázala představit. Nemyslete se, že je to ten případ, kdy je holka dlouhou dobu zakoukaná do chlapce a jen čeká kdy ji osloví nebo někam pozve. Tohle je ten případ, kdy holka tři a půl roku nadává na kluka, jaký je to soutěživý a arogantní idiot a za pár měsíců se z něj stane nejbližší osoba, bez které pomalu nemůže být.
Nevím, jestli je správné vypisovat detaily, jak tento vztah vznikal, třeba se k tomu za nějaký čas dostanu. Hlavní je, že na vztazích je i jedna špatná věc. Udělají z vás nesamostatného člověka. Naprostý opak toho, o co jste se skoro celý život snažili. Donutí vás neustále myslet na toho druhého, co zrovna dělá, jestli na vás taky myslí, a jak by bylo fajn, kdyby byl právě teď s vámi a mohl vás obejmout, dát pusu na čelo, a vy byste věděli, že vše je tak, jak má být. Že jste na správném místě.
Závidím všem párům, které k sobě mají blízko. Které mají možnost vidět se kdykoli chtějí. Když máte problém a potřebujete ho s někým probrat, když potřebujete povzbudit. Můj vztah je o tom, že se od pondělí do čtvrtka snažíme být vzorní studenti, já v jednom městě, on v druhém. A zbylé tři dny? Počítáme pomalu každou minutu, protože času je málo. Povinnosti doma, na brigádách, úkoly do školy. Není to jednoduché opouštět každý týden člověka, se kterým byste nejraději strávili 24 hodin denně.
Sedím doma na posteli a myslím na to, co asi na koleji dělá. Myslím na ty tři hodiny, které jsme spolu strávili, ze kterých jsme neměli ani chvilku sami pro sebe a stejně vím, že to byly nejlepší tři hodiny tohoto týdne. A se strachem vyhlížím další týden, kdy budu čtyři dny ve škole a další tři mám naplněné událostmi, ve kterých on nehraje roli. Tento týden asi nebude náš. I když bych byla vděčná za každou minutu.

Pozitivní vibrace

5. října 2019 v 19:47 | Kate
V mém okolí se najde spousta lidí, kteří si dokážou pořád na něco stěžovat a nedokážou se z ničeho radovat. Díky bohu, já do této skupiny lidí nepatřím.
Druhým se dá lehce poradit, že mají ve všem vidět to dobré, ale většinou je to jenom naštve. Ne všichni se zkrátka narodili s růžovými brýlemi. Patřím mezi lidi, kteří vám vždy dokážou zvednout náladu a dát naději, že bude vše lepší. Avšak ne vždy si lidé dají říct. Poslední dobou mám pocit, jako bych ostatní svým optimismem spíš otravovala a oni měli každou chvíli chuť říct: No tak už sklapni a nech mě si dál stěžovat si na to, jak blbý mám život, který už nikdy nebude lepší.
Ne. Já věřím v to, že nic není tak hrozné, jak se zdá. Vždy se dá najít jiskřička naděje. Maličkost, která vám i v nouzi udělá radost. Oblíbená písnička v rádiu, západ slunce, když se na vás na ulici někdo usměje, když uvidíte roztomilého psa! Jasně, tyhle věci vám zpackaný vztah nebo práci nezachrání. Ale proč se na chvíli nenechat naplnit uspokojivým pocitem, že něco je fajn, že něco je krásné a dát tak klid vlastní duši.
Lidé se musí naučit vážit si všedních okamžiků. V této době, kdy si celý svět radši vyfotí barevnou duhu nebo podzimní lesní krajinu a nedokáže si ji pořádně užít. Zvednout aspoň na malou chvíli oči od obrazovky telefonu a užít si skutečné barvy, ne jenom pixely. Užít si celý ten balíček smyslů, který okolní svět nabízí a cítit zaplavující vlnu optimismu.
S optimismem přichází klid a i realista a pesimista si dokáže vytvořit vlastní malou pozitivní chvilku, kdy si dovolí připadat si jako blázen, protože je to prostě fajn.

Kam dál